Právě v těchto dnech napříč českými kiny završuje po třech letech svoje velkolepé dobrodružství hobit Bilbo a jeho oddaná parta trpaslíků. A jak to tak vypadá, tak třetí Hobit je na nějaký čas posledním filmem, který nám zprostředkuje cestu do fantastické Středozemě. A to si po předchozích dvou dílech a především po kultovní trilogii Pána prstenů zaslouží opravdu epické zakončení, na které budeme s úsměvem na rtech vzpomínat ještě po letech. Otázkou však zůstává, jak se toto vizuálnímu mágovi Jacksonovi povedlo a zda se dokázal s Hobitem rozloučit důstojně.
Na co si stěžují nejen samotní diváci, ale také kritici napříč nejrůznějšími filmovými portály, je jednoznačně skutečnost, že se Peter Jackson rozhodl Hobita roztahat přes tři filmy. U Pána prstenů to mělo jednoznačně svoje opodstatnění, neboť Pán prstenů také vycházel ze třech mohutných knih, které byly tak obsáhlé, že se do filmů ani nevešly všechny jejich pasáže. Naproti tomu Hobit je nesmírně úzká knížečka o 250 stranách, jenž je určena primárně pro děti a tak se její zfilmování na tři téměř tříhodinové filmy může zdát jako čiré bláznovství. A jde to samozřejmě znát; v přechozích dvou dílech se objevuje spousta pasáží, které v knize neexistují a na scéně se zjevují postavy, které v knížce prostě nejsou. Ovšem byznys je byznys a ze třech filmů je zkrátka více peněz. A kromě toho je spokojená i většina fanoušků, neboť ti mohli dobrodružství prožívat o dva roky déle. Takže vlk se nažral a koza zůstala celá.
Pojďme se však zaměřit na samotné finále dobrodružné výpravy. Reakce na něj jsou vesměs ambivalentní. Zatímco jedna strana jásá a chválí si nejlepší fantasty jízdu za poslední dekádu, tak druhá je výrazně zklamaná z toho, že Jackson si z Hobita vytvořil megalomanskou atrakci svých bizarních nápadů. Obě tvrzení mají něco do sobě, ovšem kde film strádá ze všeho nejvíc, tak to je jeho příběhová linie. Protože teprve až ve třetím filmu jde znatelně znát ono nesmyslné rozhodnutí rozkouskovat tenkou knížku na téměř osm a půl hodiny filmového materiálu. Zatímco v přechozích dvou dílech se tyto mezery obstojně vyplnily nejrůznějšími příběhovými odbočkami, tak ve třetím filmu tyto křečovité slepence jednotlivých postav nefungují ani zdaleka.
Hned první zklamání přijde jednoznačně ohledně draka Šmaka. Oba předchozí filmy nás na epický střet s drakem precizně připravovaly a budovaly kolem něho významné napětí. První díl v poslední vteřině končí odhalením Šmakova oka, což nás mělo připravit na pekelnou jízdu v díle druhém a ta se opravdu dostavila. Ostatně hodinové škádlení se s drakem uvnitř Osamělé hory považuji osobně za jednu z nejlepších a nejnapínavějších scén fantasty filmů celkově. A druhý díl opět končí s velkým důrazem na draka Šmaka. Ovšem celý rok netrpělivého čekání je bezcitně smeten hned v prvních minutách dílu třetího, přičemž Šmak je v nich poražen ještě před odhalením názvu filmu (!). Po tomto markantním zklamání náhle zjišťujeme, že z konfrontace se Šmakem, na kterou nás předchozí dva díly důkladně připravovaly, se stává minutová a zcela nepodstatná záležitost.
A tak se film vrhá na to, co obsahuje v názvu. Tedy na bitvu pěti armád. A kolem této bitvy se opravdu točí celý film. Prakticky se nikam nepohneme. Ani v rámci příběhu, ani v rámci lokací. Zatímco předchozí dva díly byly propletené pestrými a zajímavými lokacemi, tak třetí díl strávíme celý před Osamělou horou, čili atraktivita prostředí zhruba už po půl hodině padne na nulu a troufám si tvrdit, že nedokáže udržet plnou pozornost nejednoho diváka.
Příběh nám nabídne spoustu příběhových odboček, z nichž naprostá většina je pro hlavní děj naprosto nepodstatná. Například sekvence se starostovým zbabělým pobočníkem by měly působit alespoň jako odlehčené humorné pasáže, bohužel se obávám, že ani v této pozici nefungují tak, jak režisér původně zamýšlel. A konkrétně tato postava nakonec z filmu zničehonic zmizí a my se ani nedozvíme, jaký ji čekal osud. Což je možná nakonec i dobře. Ale náhle mizících věcí je ve filmu rozhodně víc a to mnohem důležitějších, než nějaké třetiřadé postavy. Vezměme si například takový Arcikam, šutr, který chce mermomocí získat Thorin a o kterém se tam vyjednává přinejmenším půl filmu; a ten nakonec po vypuknutí bitvy ze scény úplně zmizí a nikoho najednou vůbec nezajímá. Podobných nelogických momentů je ve bohužel filmu více.
Nelogičnosti vidím taktéž ve vývoji některých postav. Přitom zešílení Thorina, jeho posedlost pokladem a stupňující se bláznovství považuji za jednu z nejlepších příběhových linií filmu, neboť jeho přerod je uvěřitelný a je chopen vyvolat emoce. Právě proto zamrzí, že jeho uvědomění přijde zčistajasna jako blesk z nebe a jeho uvěřitelnost je rázem pryč. Vše je najednou odpuštěno a všichni jsou šťastní, protože několikatisícové armádě jde do bitvy na pomoc čtrnáct (!) trpaslíků. Hlavou jsem kroutil také nad konáním vedoucího elfa. Ten se celou dobu horoucně hrne do bitvy a ani všemožná rozmlouvání s ním nijak nepohnou, aby nakonec mohl ve vteřině zcela beze smyslu obrátit a chtěl bitvu ukončit.
Abych však nebyl stále nemilosrdně kritický, tak co si rozhodně musím pochválit, tak to je vizuální háv. Co se jeho týče, tak zde nemohl snad nikdo čekat, že by hravý Jackson zklamal. A nezklamal. Celý film je doslova prošpikován nejrůznějšími vizuálními bouřemi a v tomto ohledu si rozhodně nemám na co stěžovat. Třetí Hobit, ostatně stejně jako předchozí dva filmy, dokonale demonstruje Jacksonovu nevyčerpatelnou fantazii a pompézní hravost, díky kterým jsou jednotlivé scénky vypilovány do nejmenších detailů. A pokud se někomu zdály Legolasovy eskapády na sudech v minulém díle přetažené za vlasy, tak vězte, že ve třetím Hobitovi jde Jackson ještě dál a antigravitační artista předvádí kreace ještě šílenější. Tyto pasáže mohou působit až směšně (Legolasovo pobíhání po padajícím mostě). Zde opravdu netuším, jestli to plně docenit, nebo se tomu jen smát, protože tyto sekvence jsou opravdu bizarní.
Ač se jedná o bitvu pěti armád (z nichž minimálně dvě se tam zjeví pouze na pár minut), tak film se věnuje spíše jednotlivým soubojům hlavních hrdinů a antihrdinů, s čímž se dalo samozřejmě počítat. Ty jsou zvládnuty s grácií a jejich prostřihy mezi nimi jsou plynulé a efektní. Každý se ovšem setká výhradně s tím, na koho stačí a nikomu nedělá problém se uprostřed krvavé vřavy v poklidu zastavit a poklábosit si s kolegou, aniž by někdo okolo měl tendence je seknout po kebuli. To jsou však v rámci epické výpravy detaily, které bychom filmu mohli odpustit. A taky proto, že koncentrace neodpustitelných lapsů je ve filmů už tak přehršel.
Jako celek Hobit funguje. Ovšem pouze jako monumentální popcornová událost, nikoliv jako hluboká těžkotonážní fantasty jízda. Na tomto principu fungovala trilogie Pána prstenů. Tam totiž Jackson zastával roli hloubavého a decentního vypravěče s precizností na ucelenost a logiku příběhu, zatímco v Hobitovi zastává roli tvůrce nekončící vizuální atrakce a velkolepé pompéznosti. A díky tomu se nevyhneme velké hromadě klišovitých, ba až do očí bijících momentů, které by v takovém filmu rozhodně být neměly. A tam, kde se Hobit snaží působit na emoce, tam se mu to v mém případě taktéž nedaří a to právě z důvodů nepřeberného množství klišé, pročež mi byly osudy jednotlivých postav prakticky lhostejné.
Jak vlastně celkově třetího Hobita zhodnotit? Hobit je velká filmová událost a jeho hodnocení se budou vždy diametrálně lišit. Já osobně rozhodně neskryji značné zklamání z posledního filmu a to i přesto, že se mi předchozí dva filmy líbily velice. Dokonce tak velice, že nejspíš mohou za moje vysoká očekávání ohledně filmu třetího. Jisté je však jediné. Trilogie Pána prstenů zůstala nepřekonána a i nadále se slunní na vrcholku piedestalu osudových fantasty filmů. A dlužno dodat, že Hobit se o jeho svrhnutí ve své podstatě ani nikterak nesnažil. Hobit se snažil stát dokonalou popcornovou zábavou plnou vizuálních orgií a to se mu vyvedlo takřka bezchybně. Tak nashle třeba za padesát let v nějakém novodobém remaku, Bilbo, a měj se hezky!
0 comments