„Když myslím na svoji ženu, vždy myslím na její hlavu. Představuji si, jak otvírám její lebku a rozmotávám jí mozek, v pokušení najít odpovědi. Na základní otázky každého manželství. Co si myslíš? Co cítíš? Kdo jsi? Co jsme si to provedli? Co budeme dělat?…“ Amy Elliott Dunne se ztratila na páté výročí svého manželství. Za sebou zanechala jen rozbitý stolek, zmateného manžela a spoustu nevyjasněných okolností. Netrvá dlouho a do pátrání po Amy se pouští vyšetřovací tým, veřejnost, i média. Ovšem na pozadí zdánlivě elementární zápletky se začne rozehrávat psychologické drama a nejasná hra na kočku a na myš, která dokonale povede svého diváka za nos. Přesně takový je tajemný thriller Zmizelá.
Kdo je vlastně Nick Dunne? Starostlivý a vyděšený manžel, který chce za každou cenu najít svoji ztracenou manželku, nebo monstrózní bezcitná hyena, která má Amy na svědomí a která vypočítavě manipuluje se svým okolím? Je Nick jen nebohou obětí unáhlených a diletantských úsudků mediálních mas, nebo snad skrývá nějaké tajemství? Ač se bude Nick ukázkově zapojovat do pátrání po své manželce, tak jeho nedůvěryhodný projev a klopýtání v jednotlivých výpovědích na sebe brzy strhnou pozornost a on se stane středobodem zpochybnění jak samotných vyšetřovatelů, tak celostátních médií, které jeho podezřelé chování budou propírat na každém kroku. Kdo je vlastně Nick Dunne? A kde je jeho žena?
Režie snímku se ujal mistr svého řemesla, oceňovaný a uznávaný David Fincher, jehož filmy jsou v současnosti považovány za kultovní a proto bylo již před samou premiérou jasné, že snímek padl do těch správných rukou. Namátkou vzpomeňme třeba na Fincherův film Sedm (Seven, 1995), který je dodnes považován za nejlepší snímek jeho kariéry, ovšem ani další jeho snímky mu neudělaly ostudu, ba naopak, mezi ně patří například Hra (Game, 1997), Klub rváčů, (Fight Club, 1999) a nebo Podivuhodný případ Benjamina Buttona (Curious Case od Benjamin Button, 2008). K základním charakteristikám Frinchových snímků patří především to, že jeho filmy nebývají většinou strukturovány lineárně, nebo přinejmenším standardně, proto se z Finchera v každém jeho snímku stane nepředvídatelný vypravěč, který si s divákem rafinovaně pohrává.
Není žádným tajemstvím, že filmová Gone Girl je adaptací té knižní Gone Girl. Tu v roce 2012 vydala americká spisovatelka Gillian Flynn. Ta byla mezi čtenáři doposud známá především svými knižními novelami Ostré předměty (Shar Objects, 2006) a Temné kouty (Dark Places, 2009), ovšem ani jedna z nich se nedočkala takového masivního úspěchu, jako právě Gone Girl. Ta se právem stala nejprodávanějším bestsellerem roku 2012, posbírala pestrou škálu kladných ohlasů po celém světě a posléze studio 20th Century Fox koupilo práva na knihu za 1,5 milionů dolarů. Ač důvěra vložená ve Frinchera jakožto režiséra snímku byla prakticky nezlomná, fanouškům samotné předlohy se nakonec ulevilo, když si napsání scénáře vzala na starosti samotná Gillian Flynn, která v něm kromě jiného pro potřeby filmu také upravila zakončení.
Fincher si do snímku Zmizelá navolil herce, kterým dané role padly naprosto perfektně. A to i v případě Bena Afflecka, který ztvárňuje Nicka a který je mezi filmovými kritiky známý pro svoji mimickou prkennost a neschopnost vymanit se z jedné herecké polohy. Ostatně volba Bena Afflecka do role Batmana v připravovaném filmu Batman vs. Superman: Dawn of Justice (2016) pobouřila nejednoho fanouška komiksové předlohy. Ovšem nebyl by to David Fincher, aby nevěděl, co dělá, proto výběr právě Bena Afflecka do role Nicka má svoje opodstatnění. Kdo totiž měl možnost si přečíst knižní předlohu, tak ví, že Ben se se svým hereckým umem hodí na Nicka přímo dokonale, neboť jeho postava má být obdobně toporná. V tomto případě tedy Ben dokázal skvěle zužitkovat své nedostatky a udělat z nich přednosti. Rosamund Pike, která vdechla život Amy, předvádí luxusní herecký koncert a dechberoucí výkon, kterým naprosto bez debat ovládla plátno. Interakce mezi těmito herci je to nejlepší, co můžete ve filmu za poslední roky spatřit.
Fanoušci již skončeného amerického sitcomu Jak jsem poznal vaši matku (How I Met Your Mother, 2005) si také přijdou na své, neboť ve filmu se objevuje jeden z nejoblíbenějších herců seriálu a to sice Neil Patrick Harris. Osobně jsem s postavou, kterou hrál a především s její uvěřitelností, měl značný problém a to právě díky seriálu HIMYM, který z Neila rok co rok, po celých devět let, budoval osobnost ryze komediálního charakteru a jakékoliv odchylky od vžitých standardů se mi jeví zkrátka nepřirozeně a stejně tak tomu bylo ve Zmizelé. Neil Patrick Harris ve své vážné roli bohatého asociála s velmi specifickými charakterovými rysy působí spíše prkenně, jakoby by byl do své role nucen násilně. Rozhodně tím netvrdím, že Neil hraje špatně, toho by se u herce takového formátu nedalo příliš snadno dosáhnout, ovšem tato postava mu rozhodně nesedí. Ovšem až na tento jediný rušivý element v podobě Neila Patricka Harrise, který je pochopitelně zarytě subjektivní, se mi herecký casting zdál jako pečlivě doladěný a hlavně přirozeně fungující.
Zmizelá je unikátní především svoji formou vyprávění, protože nám v každé situaci nabídne vždy dvě verze příběhu; jeho a její. Zatímco první polovinu nám film představuje starostlivého manžela, který pro svoji ženu organizuje nejrůznější pátrací a charitativní akce, který se vzdá práva na svého právníka a který plnohodnotně spolupracuje s policií, tak tato zdánlivá gesta dobré vůle jsou takřka záhy nekompromisně konfrontovány zápisky z Amyna deníku, které nám jsou odvyprávěny formou flashbacků. A protože se v tu chvíli jako spolehlivý vypravěč nejeví ani Nick ani Amy, tak Fincherova audiovizuální podmanivost a Gillianin perfektně promyšlený scénář dovolí, aby bylo s divákem po většinu stopáže nemilosrdně zametáno. Ovšem divák je v tomto případě v roli vláčného papírového klubka zcela rád.
Film není a ani nikdy nechtěl být žádnou akční jízdou, naopak je specifický svým pomalým, rozvážným tempem a budováním temné a tíživé atmosféry kolem hlavních postav, takže vám v tomto případě nebude na obtíž ani takřka dvou a půl hodinová stopáž, která vás pohltí a uplyne jako voda. Zmizelá je perfektní charakterovou studií manželského páru v krizových dobách, proto může být snímek pro někoho až nadstandardně depresivní a i fyzicky nepříjemný, neboť se opírá o všechna manželská témata, která bývají v běžné společnosti tabu. A tyto partnerské peripetie jsou navíc propleteny ukázkou mediální velmoci a její síly, která dopadá na prostý lid s předsudky. Ukáže nám, jak snadno a bez příkras lze zkreslit jednoduché informace a udělat z nich potravinu pro zmanipulovatelné konzumenty moderní doby. Prakticky ve všech ohledech je film Zmizelá až nevídaně mrazivý, depresivní a znepokojující odraz naší zvrácené společnosti.
Samotný odstaveček si každopádně zaslouží i audio stránka celého filmu, protože ta je jedním slovem famózní. Že správně zvolená hudba má obrovský podíl na celkové atmosféře filmu je tvrzení více než pravdivé, protože silně atmosférická elektronická hudební vložka Trenta Reznora dokáže v dechberoucí sekvenci proměnit i scénu, kde se prakticky nic neděje. Tím ale nechci tvrdit, že hudba je ve filmu používána samoúčelně, to rozhodně ne. Naopak je zvolena více než vhodně a každou scénu umocňuje minimálně o sto procent. Ale dokáže i z pouhého povídání (především ve flashbacích z Amyho deníku) udělat kouzelně tajemnou podívanou. Pasáž, ve které přijde na řadu krev, což je v podstatě jediná pasáž s krví, protože více jich tam není, je ve spojení s Trentovou hudbou a Fincherovým mistrovským střihem jedna z nezapomenutelných scén celého filmu, která ve vás bude ještě dlouho po zhlédnutí dozrávat. Hudba Trenta Reznora je zkrátka precizně odvedený kus práce.
Že si David Fincher dokáže vždy a bez jakéhokoliv mylného přešlapu vybrat ke své realizaci projekt více než ambiciózní, je divákům už dlouhodobě jasné a Zmizelou nám to pouze potvrzuje. Zmizelá drží svoje největší trumfy především v dokonale promyšleném scénáři a zhuštěné tíživé atmosféře, kterou je prošpikovaný celý film tak intenzivně, že nejeden divák bude mít od začátku až do konce výrazně sevřené hrdlo. A ostatní aspekty filmu se k této pevné kostře lepí už jen jako díly skládačky; velkolepé herecké výkony, ohromující hudební podklad, precizní filmařská rafinovanost. Je nasnadě, že někoho tento snímek příliš neosloví, v těch nejkrajnějších případech možná až pobouří, ale vzhledem k celosvětovým ohlasům, kritikám a recenzím je více než zřejmé, že nespokojených bude opravdu jen hrstka. Pokud vás film Zmizelá doposud míjel, rozhodně neváhejte ani vteřinu a ponořte se do světa patologické psychopatie a medializačních praktik. Užijte si skvělého Finchera přesně v té režisérské poloze, ve které ho znáte nejlépe. Závěrem dlužno dodat, že Zmizelá patří jednoznačně mezi nejlepší filmy roku 2014 a užijete si ho královsky, ať už jste četli předlohu či nikoliv.
CELKOVÉ HODNOCENÍ: 95%
0 comments